Za dávných časů, v dobách raného křesťanství a za vlády římského císaře Claudiuse žil muž, který byl svou vírou oddán Kristu a tento muž se jmenoval Valentinus - Valentin. Římský císař Claudius vyhlásil, že vyznávání křesťanské víry je zločinem, který se musí potrestat smrtí.

          Valentin, který byl svou vírou oddán Bohu, tajně oddal dva mladé a zamilované lidi, kteří svou lásku skrývali, protože se milovali proti vůli rodičů. A tak stihl Valentina trest za to, že se protivil císařově vůli a Valentin byl uvězněn a odsouzen na smrt.

          A co dále vypráví legenda? V posledních týdnech Valentinova života přivedl žálářník do Valentinovy cely svou slepou dceru Julii. Prosil a naléhal na Valentina, aby vyléčil její slepotu a ten dal žalářníkovi slovo, že udělá vše, aby Julii pomohl. Celý dlouhý čas svým vyprávěním o Ježíšovi učil Julii, ale vyléčit její slepotu se mu nepodařilo...Až v předvečer své smrti Valentin napsal Julii dopis, ve kterém se s ní rozloučil a nabádal ji, aby zůstala věrná víře, kterou ji naučil a také zachovala věrnost Bohu. Dne 14. února popravili Valentina v blízkosti brány, která později na jeho památku dostala jméno Porta Valentini.

          Když zarmoucená Julia otevřela dopis, který byl nadepsán "Od tvého Valentina", stal se zázrak a její slepota se ztratila. A tak byl 14. únor stanoven jako Den svatého Valentina, kdy se vyměňují poselství lásky.

8.3. Mezinárodní den žen

        Mezinárodní den žen vznikl jako výročí stávky newyorských švadlen v roce 1909. Téhož dne se po celém světě od roku 1975 připomíná jako den mezinárodní solidarity žen všech zemí za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj.

        Historie Dne žen, jak se mu zpočátku říkalo, začíná už v roce 1907, kdy na prvním sjezdu socialistek ve Stuttgartu vystoupila rakouská delegátka s myšlenkou, že by se ženy měly v určitý den v roce veřejně scházet a žádat volební právo. Až o tři roky později, v roce 1910 na II. mezinárodní konferenci žen - socialistek v Kodani navrhla Klára Zetkinová, aby se ženy v příštím roce v různých zemích Evropy v určitý den sešly a požadovaly volební právo.

        Poprvé se takto ženy sešly v roce 1911 v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku, v Americe, v Rusku poprvé v roce 1913. V dalších letech se březnový Den žen ustálil na datu 8. 3.

        Poprvé dne 8. 3. demonstrovaly ženy v roce 1914 proti zbrojení, chystané válce, za propagaci mírových myšlenek, požadovaly přístup žen do veřejného a kulturního života, a žádaly občanskou a politickou rovnoprávnost.

        V roce 2001 v poselství generálního tajemníka OSN u příležitosti MDŽ je zdůrazněn, mimo stálý požadavek rovnoprávnosti a to, současný nejpalčivější problém, na který upozornila v říjnu Rada bezpečnosti OSN, když zahájila debatu na téma ženy, mír a bezpečnost. K jednacím stolům a do rozhodovacích funkcí je třba přivedení více žen. Pro zajištění a podporu míru a bezpečnosti v 21. století je nezbytná plná účast žen při řešení předcházení konfliktů.

       Svátek mátek vyjadřuje úctu ženám, matkám a jejich roli ve společnosti. Je slaven po celém světě, avšak s ohledem na původní tradice v různé dny.

       Původ tohoto dne můžeme nalézt již ve starém Řecku, kde byla uctívána Rhea, matka všech bohů. Podobné slavnosti se konaly také v Římě. Zde se konala náboženská slavnost Hilaria, která oslavovala a uctívala Cybele, taktéž matku všech bohů.

       Z Anglie 16. století pak pochází první zmínky o předchůdci novodobého Svátku matek. Angličané totiž v období zvaném Lent (tj. 40-denní postní období od Velikonoc) slavili tzv. Mothering day, čili Neděli matek. Podle tradice se vždy jednalo o druhou postní neděli a podle historiků dostávalo v tento den služebnictvo volno, aby mohlo navštívit své matky a rodiny.

       V USA se historie tohoto svátku píše až od období občanské války v druhé polovině 19. století. V roce 1870 vyzvala sociální aktivistka Julia Ward Howe svým Provoláním ke dni matek ostatní ženy ke sjednocení proti válkám, a to jak proti americké občanské, tak i proti prusko-francouzské. V souvislosti s tímto prohlášením pak Julia navrhla, aby byl oficiálně slaven Den matek a aby tento den byl věnován míru.

       Její pokračovatelkou se stala Ann Reevers Jarvis z Philadelphie, matka 11 dětí, která se aktivně zapojila v boji za práva matek a dětí. Když pak v roce 1906 zemřela její matka, zahájila kampaň za zavedení Svátku matek. Kampaň byla zahájena zádušní mší za všechny matky na světě a v roce 1908 se již Den matek slavil v celé Philadelphii. Roku 1914 pak byl tento den oficiálně prohlášen za národní svátek USA. Druhou květnovou neděli tak matky nepracovaly, nevařily, neuklízely. Občané USA se také v tento den zdobili květinou - bílou ti, kteří již matku neměli a červenou ostatní.

       Přesto nebyl Den matek ještě náležitě rozšířen mezi lidmi. A tak YMCA (Young Man´s Christian Association) zavedla zvyk, kdy měl každý v tento den napsat svojí mamince přání, aby věděla, že na ni vzpomíná. Ze středisek YMCA rovněž pochází další zvyk, který se těšil velké oblibě zejména v období první republiky. Každý voják, jehož matka již zemřela obdržel v tento den bílou květinu, kdežto ten, jehož matka dosud žila, dostal květinu modrou.

       Do naší země pak přišel tento svátek až kolem roku 1918, kdy k nám přicházelo mnoho lidí z USA a mezi nimi i velká část sociálních pracovníků. Avšak největší zásluhu na jeho zavedení má zcela jistě Alice Masaryková, nejstarší dcera prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Ta roku 1919 založila Červený kříž a téměř dvacet let byla jeho předsedkyní. A byl to právě Červený kříž, který spolu s dalšími organizacemi prosazoval zavedení Svátku matek. Ten byl u nás poprvé slaven 13. května 1923 v brněnském středisku Vesna Křesťanské asociace mladých žen (YWKA).

       Po únoru 1948 pak byl tento svátek nahrazen Mezinárodním dnem žen, i když v mnoha českých rodinách neupadl v zapomnění ani tehdy. Jeho tradice se začala pomalu obnovovat až po revoluci v roce 1989.

       Přestože se Svátek matek slaví po celém světě, vzhledem k tomu, že se vycházelo z různých kořenů, panují jisté odlišnosti v datu svátku. Irsko a Velká Británie tento svátek slaví čtvrtou neděli Velikonočního půstu, kdežto většina evropských zemí druhou květnovou neděli. Jen tak pro zajímavost je možné zmínit, že například v Rusku se Svátek matek slaví poslední neděli v listopadu, v Polsku pak 26. května. Na většině území Jižní Ameriky, stejně jako v Indii, Pákistánu a Mexiku připadá tento den na 10. května a řada arabských zemí tento svátek slaví na první jarní den.

2.11.  Památka zesnulých,

Dušičky, svátek Všech svatých

       Patří ke dnům, který je pevně ukotven v kalendářích. 2. listopadu – Památka zesnulých, Dušičky. Tento svátek,kdy se projevuje úcta k mrtvým, se na našem území slavil od dob pohanských až po dobu, která právě náboženským svátkům nepřála. Dnes však na rozdíl od dob pohanských klademe na hroby namísto kamínků věnce a květiny a zapalujeme svíčky.

      Čistě historicky vzato jde o pozůstatek Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka (i názvem máme podle keltského kmene Bojů, který osídlil Čechy zřejmě ve 4. století př. n. l., dostaly české země latinský název Boiohaemum – Bohemia, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l.).

Začali to Keltové

       Právě keltský rok začínal Samhainem a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštělé formě svátku všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2.listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.

       Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje tedy na předkřesťanské tradice. Církev od nepaměti konala modlitby a obětovala za zesnulé, avšak až na přelomu tisíciletí roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny a zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček.

Oč vlastně jde?

       Svátek Všech svatých vychází z doložené historické události, jíž bylo vysvěcení Pantheonu v Římě v roce 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli. Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé.

       V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Protestanti tento den označují jako Památka zesnulých. Tento pojem vešel i do kalendáře veskrze ateistického.

My uctíváme, Američané se veselí

       Slaví jej mnoho států a národů, každý po svém. Zatímco ve střední Evropě mají klidný průběh, v anglosaských zemích a především v Americe si lidé na tento den pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy na slavnostní veselice, vydlabávají dýně, které mají strašit… Halloween se ale v posledních letech, s importem širších kulturních tradic, začal drát i do Česka. Popravdě má tento proud u nás nemálo odpůrců…

       Rozhodně k našim zemí patří více právě uctění památky mrtvých – řezanými květinami na hrob, tichou vzpomínkou na ty, kteří už nejsou mezi námi. A leckde i setkání s příbuznými a blízkými, kteří jsou od nás daleko a jindy si na setkání nenajdeme čas…

Velikonoce

       Velikonoce či pascha (z lat. Pascha < řec. πάσχα pascha < hebr. פֶּסַח‎‎ pesach přechod) jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem {Katechizmus katolické církve čl.1166-1171}, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. V západní křesťanské tradici Velikonoce připadají na neděli po prvním jarním úplňku, tedy na měsíc březen či duben . Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na "velkou noc", v níž byl Kristus vzkříšen.

       Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení Velikonoc a Velikonoční homilii Melitona ze Sard z 2. století. Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese. Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápají jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při východu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého (letnice). První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.

      Lidové zvyklosti spojené s Velikonocemi se pochopitelně místně liší. Vzhledem k blízkosti křesťanských Velikonoc a jarní rovnodennosti mohou mít tyto tradice původ v pohanských oslavách příchodu jara.

Vánoce

       Vánoce jsou v křesťanské tradici oslavu narození Ježíše Krista.  Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu.  25. prosinec jako datum Kristova narození uvádějí někteří křešťanští teologové již ve 3. století a oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Římě kolem roku 336. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7.století.

       V České republice je však za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. posince, coby podvečer samotné slavnosti, do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází. K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek,jestličky(betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslovou slunovratu, který na tyto dny též připadá. V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků.